Klicek logo



Dětský hospic Děti v nemocnici Herní práce Rozdělená rodina Letní tábory
 



Úvodní stránka

Děti v nemocnici

Charta práv

Když jde Vaše dítě...

Průzkum nemocnic

Nové role v péči

Nemoc jako výzva
 
Nemoc jako výzva ke sblížení

Jiří a Markéta Královcovi

Předneseno na konferenci Společnost a společenství,
Olomouc, 6. – 8. 11. 1998.

V roce 1988, při psaní diplomové práce o působení nemocničního prostředí na hospitalizované dětské pacienty, jsme se poprvé – bez jakékoli předchozí specializované průpravy – dostali do kontaktu s dětmi léčenými na onkologickém oddělení. Před našima očima se otevřel svět trápení, o jakém jsme do té doby neměli ani tušení. Otevřel se vlastně nadvakrát -jednou naším příchodem na oddělení, tím, co jsme viděli vlastníma očima a vnímali vlastními smysly, a podruhé tím, co nám vyprávěly samy nemocné děti, když jsme se s některými z nich po krátké době sblížili.

Když pominu všechno to, o čem tady dneska nechceme mluvit, myslím tím spoustu zbytečného trápení, které dětem způsobovalo odtržení od rodičů, od domova a od přátel a také (mnohde, žel, klasický) zdravotnický šlendrián, hraničící místy nejen s trestuhodností, ale dokonce s trestností, objevovala se v životě řady dětí a jejich blízkých mnohá další bolavá místa.

Vesměs šlo o věci, které by normálně uvažujícího a cítícího člověka musely napadnout; pro nás ale tenkrát byly docela nové a překvapující – uvědomili jsme si na nich, kolika naprosto zásadním, takřka životně důležitým úvahám je člověk uzavřen, dokud se nesetká s trápením, s úzkostí, s nejistotou a s bolestí. Uvědomili jsme si, v kolika jsme žili iluzích a předsudcích a jalovostech. A uvědomili jsme si také po čase, že právě tyhle iluze, předsudky a jalovosti – nejen v individuálním, ale i ve společenském měřítku – nemocným lidem (ale nejen nemocným lidem) notně ztěžují jejich už tak dost těžký úděl.

Když se vmyslíme do života vážně nemocného dítěte, je prvním fascinujícím momentem onen přelom mezi zdravím a nemocí. A nejen vlastní přelom, ale ta obrovská proměna, která po něm následuje. Diagnóza vážné nemoci je totiž jako hranice mezi dvěma světy a v nepřipravené a nezralé společnosti, kde je tato hranice velmi příkrá, se nemocné dítě často a znenadání stává jakýmsi "cizincem mezi svými". Ještě včera měl jeho život známé a pevné obrysy -bylo samo sebou, mělo své místo v rodině, ve škole, mezi kamarády, žilo "normální", "obyčejný" život s povinnostmi, radostmi a strachy. Okamžikem stanovení diagnózy se však vnější svět mění – a všichni okolo se rázem chovají jinak, ačkoli dítě je stále totéž a ačkoli se nijak nezměnilo ani jeho přemýšlení a vnímání.

Rodičovská autorita, která byla v životě dítěte až dosud určující a hlavní, je najednou podřízena autoritě medicínské, rodič náhle nemá hlavní slovo a do určité míry tak přestává fungovat jako ochrana a útočiště. Stává se to kupříkladu tehdy, když je dítě přijato do nemocnice a rodič se nechá ukolébat důvěrou v zaběhanou tradici a v panující systém, a dítě de facto opustí s vysvětlením, že "to prostě jinak nejde" a že je potřeba být hrdina a velký kluk (holka) a že se to zkrátka musí nějak vydržet.

Takové odloučení, kromě toho, že zraňuje jaksi samo sebou, způsobuje navíc ještě jednu věc: když dítě neprožívá nemocniční zkušenost s někým blízkým, pocit cizince ve vlastním domově se prohlubuje: doma totiž nikdo neví, čím vším přesně v nemocnici prošlo, jakými nadějemi, strachy a radostmi žilo, co je potkalo. Nemocniční zkušenost se pak těm nejbližším vůbec nedá sdělit a přinejmenším na určitý čas se stává bariérou, hradbou mezi dítětem a jeho rodinou. (Je to trochu podobné – jen mnohem tragičtější –, jako když mladí muži po návratu z vojny nutkavě potřebují sdílet své zelené zážitky, ale jejich civilní okolí není pro tento druh sdílení patřičně zdegenerované.)

Když je dítě v nemocnici samo, naráží ještě na jiné věci: například na to, že personál většinou po určité době propadne jakési rutině – v tom smyslu, že se pohybuje v (jemu) známém prostředí, dělá (jemu) známé úkony a za (jemu) známým účelem. Je mu jasné všechno, co se na oddělení děje, a nemá tudíž většinou potřebu pohlížet na to všechno z nějakého jiného úhlu. Nemyslí na to, že to, co je pro něj známé a samozřejmé, může být pro dítě -s jinou logikou, jinou zkušeností, jiným vnímáním a v jiné pozici – divné, nepochopitelné a stresující. (Jeden náš známý psycholog se kupříkladu přiznal k tomu, že si za několik let práce na onkologii natolik zvykl na to, že dětem během léčby vypadají vlasy, že o tom nepřemýšlí, ba téměř už to neregistruje. V individuálním životě, tedy v životě toho, koho se týká, je ale náhlá a úplná ztráta vlasů převratnou událostí. Rovněž pro nově přijaté dítě, které na oddělení přijde poprvé, je pohled na množství holých hlaviček něčím naprosto zarážejícím a nepochopitelným.)

Podobně nepochopitelné mohou být nejrůznější slova zdravotnického slangu (ať už jde o obligátního "bažanta", "mísu" či "emitku") nebo rozličné prvky denního řádu – třeba měření teploty v pět hodin ráno (což ovšem snad už ani žádné racionální nebo alespoň omluvitelné vysvětlení nemá). Zde je třeba připomenout ještě další věc: děti léčené na nějakém specializovaném oddělení (a nemusí to být jenom onkologie) máme zpravidla sklon vnímat jako nějakou skupinu, jako kolektiv lidí, kteří jsou na tom víceméně stejně a kteří k sobě tak nějak patří. Takové uvažování bývá mnohým dětem cizí a proti mysli -děti (a nejen děti) často nechtějí být počítány mezi ostatní pacienty na oddělení, nevnímají se jako součást oddělení, ale uvědomují si samy sebe velmi výrazně jako jedince – se svým vlastním a zcela individuálním životním příběhem, s individuální perspektivou, s individuálním osudem. Tragédií je, že jsme většinou schopni individuálně pohlížet jen sami na sebe. Osudy ostatních přečasto poměřujeme různými klišé, různými očekáváními. Že nemoc mnohdy vnímáme pouze jako neštěstí, díky čemuž pak dokážeme být nemocným nablízku jen jako interventi, činíce z nich objekt svého zájmu a péče a soucitu. Že na nemocné nehledíme jako na normální lidi, ale jako na lidi chorobně potřebné, nebo naopak nečisté, anebo rovnou obojí.

Vážná nemoc je ale – při vší své těžkosti, nebo možná právě kvůli ní – velikou výzvou pro nemocného i pro ty, kdo jsou mu nablízku. Výzvou k tomu, aby se člověk zamyslel nad svým životem – nemoc je individuální výzvou, která promlouvá k jednotlivému lidskému nitru způsobem, jemuž je sotva schopen porozumět někdo další. Je formou zvláštního vnitřního dialogu. Neznamená to však, že by nemoci měly svým individuálním (a ne vždy rozluštitelným) poselstvím stavět mezi lidmi hráze, nebo je striktně dělit na pomáhající a na ty, jimž je pomáháno.

Nemoci mohou být mezi jiným příležitostí ke zbavení se životního balastu, a tedy k opravdovému, projasněnému sblížení mezi lidmi navzájem, i mezi lidmi a jejich Tvůrcem. Víme přece, jaká může být síla slabosti.

 



O nadačním fondu Klíček | Kontakt | Webmaster
Copyright © 2005-8 Nadační fond Klíček