|
Historie našeho projektu
V roce 1991, kdy oficiálně vznikla Nadace Klíček, bylo jednou z našich vizí založení domu na venkově – nazývali jsme jej tenkrát "terapeutickou farmou" nebo "otevřeným domem". V našem prvním informačním letáku z onoho roku stojí:
|
"Jedním z cílů Nadace je vybudovat farmu, jež by celoročně umožňovala jedno- a vícetýdenní posilující a podpůrné pobyty nemocných, rekonvalescentů a jejich rodin (či přátel) v co možná nejpřirozenějším prostředí.
(…)Přirozený kontakt s přírodou, s rostlinami a se zvířaty, s rozením a umíráním; vědomí závislosti člověka na přírodě i uvědomění si vlastních sil a schopností – to všechno se může stát přirozenou cestou k nalezení duševní rovnováhy.
Smyslem pobytu tedy není jenom poskytnout zábavu nebo odpočinek ve zdravém prostředí, ale pokusit se vytvořit podmínky k určité proměně – prostřednictvím společné práce, vzájemnou pomocí a komunikací i hrami přispět k bohatšímu vnímání světa, k novému pohledu na vlastní životní situaci, k posílení sebedůvěry. Farma má zároveň dětem a rodinám nabídnout možnost žít (přes handicapy vzniklé onemocněním či v důsledku léčby) srovnatelně se zdravými vrstevníky.
V souvislosti s pobytem na farmě není možné hovořit o programu – pobyt nemůže být naprogramovaným sledem akcí, ale jednou velkou otevřenou příležitostí, nositelem neplánovaných a neplánovatelných a často také téměř nepostřehnutelných osobních, soukromých, vnitřních výzev a proměn, jež by dávaly sílu i pro běžný, každodenní život."
|
|
Postupem času ovšem přibývalo dětí, u nichž léčba neskončila uzdravením, a my se stávali bezděčnými svědky toho, v jaké situaci se rodina po ukončení léčby ocitá. Právě v době, kdy nás začala trápit otázka, zda – a co vlastně – je možné pro tyto děti a jejich blízké udělat, jsme se "shodou okolností" osobně seznámili se zakladatelkou prvního dětského hospice vůbec, Helen House v Oxfordu, řádovou sestrou Frances Dominicou. Díky ní jsme se poprvé dozvěděli o tom, že slovo hospic, jakkoli tragicky je dnes většina lidí vnímá, označovalo ve středověku dům u cesty, který poskytoval posilu a občerstvení poutníkům na cestě do Svaté země. Díky ní jsme začali chápat, že i dnešní hospice mají být místem pro odpočinek a znovunabrání síly na dlouhém a namáhavém úseku životní pouti. A od té chvíle nám také začalo být jasné, že náš "otevřený dům" je vlastně hospicem, a že svůj původní koncept musíme rozšířit ještě o rozměr terminální péče.
Po dlouhém hledání – během nějž jsme prostřednictvím své práce a zkušeností, jež přinášela, zráli jak my, tak náš plán na vybudování hospicového domu – jsme v létě 1997 našli "dům u cesty": polorozpadlou a léta nevyužívanou vesnickou školu ve vesničce Malejovice ve středním Posázaví. Škola byla ve vlastnictví města Uhlířských Janovic a naše nadace ji nakonec od městského zastupitelstva dostala darem; po náročné rekonstrukci, která začala v roce 1999 a stála přibližně 15 miliónů korun, začal dům v roce 2004 sloužit svému účelu.
Otevřený dům tedy, díky Bohu, máme. Je to dům podle našich představ a lze v něm nabízet hodně – včetně toho druhu ošetřovatelské péče, jakou lze za odborné asistence zajistit v prostředí domova. Náš dům ovšem není zdravotnickým zařízením, díky čemuž může do značné míry zůstávat otevřený i lidem zvenčí. Budování “zdravotnické” novostavby – ošetřovatelské jednotky – je teprve před námi: vyroste na zahradě, v místech, kde zatím vždycky v létě stavíme indiánská týpí a kde pořádáme letní ozdravné pobyty.
|
