Jiří a Markéta Královcovi

Předneseno na celostátní konferenci „Zdravotnické školství na počátku nového tisíciletí“,
Plzeň, 1. – 2. 10. 2001

Role, o nichž budeme hovořit, mohou být nové ve dvojím smyslu: buďto tím, že dosud běžně nejsou samostatnou a svébytnou součástí našeho systému péče o děti v nemocnici (například herní specialista, nemocniční kaplan), anebo že se s příslušnou rolí sice relativně běžně setkáváme, ale nahlížíme na ni a definujeme si ji zatím stále ještě jinak, než je žádoucí a v demokratických zdravotnických systémech obvyklé (např. role rodiče, v určitém smyslu i role dobrovolníka atp.).

Začněme "rolí", která je ve vztahu k dětem nejpodstatnější, rolí rodiče. Navzdory mnoha změnám k lepšímu, k nimž v českém zdravotnictví během několika uplynulých let došlo, jsou rodiče v řadě našich nemocnic zatím stále ještě považováni za návštěvu, nikoli za neoddělitelnou součást světa svého dítěte (z pohledu dítěte jsou mnohem důležitější než například lékař). Náš systém zatím nerespektuje rodiče jako lidi, jejichž místo je za všech okolností vedle dítěte, jako někoho, kdo se podílí na péči o dítě a spolurozhoduje o průběhu léčby .V tomto směru současná česká legislativa předbíhá realitu – Listina základních práv a svobod jakožto jedna z našich nejvyšších právních norem (je součástí ústavního pořádku ČR) hovoří o tom, že „dítě má právo na rodičovskou výchovu a péči“ a že „výchova dítěte a péče o ně je právem rodičů“. Jako dítě je přitom možné vnímat lidskou bytost od narození až do patnáctého či osmnáctého roku věku, výjimečně i déle.

Neobhajitelná je praxe, kdy je rodičům přístup k dítěti odpírán, kdy na oddělení smějí vstoupit jen ve vyhrazený čas, nebo kdy dokonce jen ve vyhrazený čas smějí na oddělení zatelefonovat (!), aby se, například den po operaci, dozvěděli, že jejich dítě "počítá prsty a rozlišuje barvy", a že pan doktor k telefonu nemůže, neboť se právě stará o jiné děti, které potřebují jeho péči, což volající "jistě pochopí". Dodnes mohou v některých našich nemocnicích rodiče slýchat z úst zdravotníka onu téměř již klasickou větu: "Jeďte domů, on (ona) teď potřebuje nás, a ne vás." Tento názor ovšem pramení z hlubokého nepochopení dětských potřeb nebo z naprosté necitlivosti vůči nim.

V zahraničí, zejména v již vzpomínané Velké Británii, se ve druhé polovině 20. století zrodil dnes již obecně respektovaný princip přístupu k dětskému pacientovi, princip family centred care, péče soustředěné na rodinu. Impulsem k britskýni změnám se stal dokumentámí film psychologa Jamese Robertsona z roku 1951 "A Two-Year Old Goes to Hospital" (Dvouletá jde do nemocnice ). Tento film na příkladu krátké a nekomplikované hospitalizace (pupeční kýla) způsobného, samostatného a dobře vychovaného děvčátka jménem Laura výmluvně ukázal, jak velikým zásahem do psychiky dítěte je odloučení od rodičů; na tom nic nemění ani fakt, že hospitalizace nemusí trvat dlouho, diagnóza nemusí být vážná a personál se může k dítěti chovat pozorně a laskavě.

Samozřejmě, že pro aktivní zapojení rodičů do péče o dítě, pro jejich náležité "fungování" na oddělení, musí nemocnice vytvořit vhodné podmínky a prostředí; jednak předmětné (mít kam si odložit kabát, kde se umýt a převléknout, kde si protáhnout nohy a uvařit čaj nebo kávu), ale především sociální. Rodič musí být ve své roli skutečně respektován, nesmí být personálem vnímán jako nevítaný host.

Narážíme zde na téma, které je pro zdravotnictví klíčové: opravdová úcta a opravdový vztah jako základ služby zdravotníka pacientovi. Je to něco, co je zapotřebí cítit a prožívat – a je velkou chybou a neštěstím, když se vztah k pacientovi a jeho blízkým nahradí naučenými technikami komunikace. Jak napomoci tomu, aby rodič na dětském oddělení byl větším přínosem než zátěží, pojednává krom jiného i knížka zkušené zdravotní sestry June Jollyové "Pediatrie z druhé strany" (The Other Side of Paediatrics); český překlad této knihy náš nadační fond připravuje pro vydání.

Jedním z charakteristických rysů naší uspěchané doby je žití "nanečisto", vztahování se k budoucnosti, pocit, že přítomnost se tak nějak nepočítá. V Británii se původně přítomnost rodičů u dětí vnímala jako důležitá především tam. kde šlo o dlouhodobou hospitalizaci nebo o diagnózu vážné nemoci. Obě hlediska jsou ale důležitá z pohledu dospělých, ne z perspektivy dítěte, které žije přítomnou chvílí (viz film Jamese Robertsona). Změnu v nazírání těch, kdo argumentaci psychologickými potřebami dítěte nepovažovali za dostatečnou, způsobil až tragický případ, kdy v důsledku nepředvídaných pooperačních komplikací zemřela dětská pacientka po relativně banálním zákroku, operaci kýly. Smutný příběh podtrhl skutečnost, že navzdory očekávání někdy nemusí nastat žádné "příště" či "až" a že odddělování dětí od rodičů není ospravednitelné ani zdánlivou nezávažností plánované terapie, ani tím, že dítě už je "dost velké" na to, aby v nemocnici mohlo zůstat samo.

Další důležitou novou rolí je role herního specialisty. Ani u nás, kde je tato role nová, ani v anglosaském světě, odkud vzešla, nepanuje úplná terminologická jednota – u nás se často setkáváme s označením herní terapeut (hrozí ovšem záměna s "hrovým terapeutem" v psychoterapii) či herní pracovník; v britské angličtině jsou nejčastějšími termíny play-specialist a playworker – mezi nimi se však někdy rozlišuje v závislosti na stupni získané odborné kvalifikace –, a podle britské profesní organizace herních specialistů prý pro tuto funkci existuje ještě asi dvacet dalších v praxi užívaných výrazů; Američané se kloní k označení child-life specialist, tedy "odborník na život dítěte".

Herní specialista se začal poprvé objevovat v britských nemocnicích kolem roku 1970. Důvodem pro jeho zavedení byla snaha přizpůsobit prostředí nemocnice potřebám dětského pacienta a zajímavé je, že první herní specialisté (tenkrát herní pracovníci) nebyli připravováni, zaváděni a placeni resortem zdravotnictví, ale neziskovou organizaci Save the Children Fund.

V osobě herního pracovníka měl dětský pacient najit někoho, kdo je schopný pohlížet na nemocnici a všechno to, co se v ní odehrává, "dětskýma" očima, někoho, kdo bude vždycky víc "normálním člověkem" než technicky zaměřeným "zdravotnickým profesionálem", zkrátka někoho, kdo bude do určité míry i jakýmsi "advokátem" dítěte. Práce herního specialisty vždy vychází ze situace a z potřeb konkrétního dítěte a jeho rodiny a pokrývá pět základních oblasti:

• Seznamuje dítě a jeho blízké s prostředím nemocnice, mírní nejistotu a úzkost z neznámého.


• Připravuje dítě na plánované zákroky, vysvětluje, v čem spočívají a proč je zapotřebí je provést, spolu s rodiči dítě k zákrokům doprovází.


• Funguje jako komunikační most mezi dítětem a jeho rodinou a ostatními členy personálu.


• Stará se o náplň volného času dítěte – nabízí možnost různých aktivit.


• Využívá-li oddělení dobrovolníků, má na starosti jejich koordinaci.

Některé nemocnice (a zvlášť silné byly tyto tendence v první polovině sedmdesátých1et v Holandsku) měly zprvu sklon označovat herního specialistu za "parent-substitute" –"náhradního rodiče" – a skutečné rodiče z péče o dítě vytěsňovat. O eliminaci těchto snah se velmi zasloužil mj. i již zmiňovaný britský psychoterapeut James Robertson. Herní specialista ovšem v žádném případě není a nemůže být náhradou za rodiče – jeho zavádění má plný význam až v situaci, kdy je přítomnost rodiče na dětském odděleni možná, běžná a samozřejmá.

Profesní příprava herních specialistů je dnes ve Velké Británii na vysoké úrovni a během let si tento obor získal značný respekt – na většině pracovišť si už neumějí péči o hospitalizované děti bez herních pracovníků vůbec představit.

V České republice se herní specialista pomalu stává módním tématem, jeho skutečná role je však velmi často zplošťována a redukována jen na tu nejspektakulárnější oblast jeho práce – přípravu na zákroky. O to víc nás těší, že SZŠ a VZŠ v Plzni přistoupila k zavedení programu „Specialista pro hru a komunikaci“ v té šíři a plnosti, jaká této profesi odpovídá. Doufáme, že tento krok povede jednak k částečnému zaplnění mezery v pediatrické nemocniční péči, jednak k určité kultivaci zdravotnického prostředí a vztahu mezi poskytovateli zdravotnických služeb a jejich příjemci.

Poslední rolí, o niž chceme v rámci tohoto příspěvku alespoň krátce promluvit, je role dobrovolníka.

O dobrovolnících v nemocnici se poslední dobou hovoří poměrně často, zejména proto, že rok 2001 byl organizací UNESCO vyhlášen Mezinárodním rokem dobrovolníků. V zahraničí (jímž je v tomto případě míněn západní civilizovaný svět) je fenomén dobrovolnictví podstatně rozšířenější než u nás a má také hlubší kořeny a větší společenské zázemí. Dobrovolníci se nejčastěji rekrutují jednak z řad studentů a mladých lidi (často bez zaměstnání), jednak z populace starších lidí v důchodu. Svou pomoc nabízejí vedeni dobrou vůlí a nejsou za ni finančně odměňováni. Škála činností, které mohou dobrovolníci v nemocnici vykonávat, je poměrně široká – od péče o květiny, knihovnu, či hračky po přímý kontakt s pacientem.

Zcela zásadní je, aby oddělení mělo vyhrazeno člověka, který bude mít péči o dobrovolníky a koordinaci jejich působení na starosti. Ačkoli někdy v roli dobrovolníků přicházejí bývalí zdravotnici, učitelé či duchovní, daleko častěji jde o motivované laiky, jejichž práce v nemocnici je vždy spojena s určitou dávkou rizika. Existuje nicméně mnoho způsobů, jak toto riziko minimalizovat a využít to nejlepší, co dobrovolníci mohou do nemocničního světa vnést, čím mohou nemocniční svět obohatit. Jen stručně – důležité je dobrovolníky důkladně seznámit s organizací oddělení a rozdělením kompetencí, sepsat s nimi dobrovolnickou smlouvu, přidělit jim nějakou kontaktní osobu z řad personálu (často to bývá právě herní specialista), domluvit se s nimi na případném očkování či vystavení zdravotnického průkazu, na uzavření vhodného pojištění atp. (více informací lze najit např. v Časopisu Společnosti pro herní práci s dětmi v nemocnici č. 1/2000, který autoři tohoto příspěvku zájemcům rádi zašlou).

Někdy se dobrovolníci neobracejí na oddělení sami, ale prostřednictvím nějaké neziskové organizace, která má přípravu dobrovolníků v náplni své práce. To může oddělení pomoci v tom, že má pak méně starostí s "dobrovolnickou" administrativou; vlastní zaškolení dobrovolníka na oddělení však ani v takovém případě není radno podcenit.

Působení lidí, o nichž byla v tomto příspěvku řeč, má ovšem ještě jeden nezanedbatelný rozměr: zejména rodiče a dobrovolníci jsou totiž ve vztahu k uzavřenému světu nemocničního oddělení "lidmi zvenčí" a často se – zcela bezděčně – dostávají do pozice jakési "laické kontroly". Nefunguje-li oddělení tak, jak má, stávají-li se například svědky nepořádku, přehmatů, nehezkého chování personálu či očividných ošetřovatelských nebo medicínských pochybení, dostanou se velmi záhy do principiálního konfliktu s oddělením. Jako lidé zvenčí totiž necítí potřebu „držet s personálem basu“; jsou daleko bezprostředněji vedeni zájmem o pacienta a jejich postavení v nemocnici je "svobodnější" – nikdo jim nezpomalí kariérní postup ani nesníží plat, nejsou na nemocnici existenčně závislí.

Dobře fungující oddělení je výchozí předpoklad, ale je pochopitelně i mnoho dalších věcí, které je pro začlenění "nových rolí" do provozu oddělení třeba udělat. Podobně, jako nelze lít nové víno do starých měchů, nelze ani rodiče, ani herního specialistu, ani dobrovolníka naroubovat na strukturu, která s nimi nepočítá a není ochotna se jim přizpůsobit. Nejde však o změny nijak náročné a nákladné – jejich podstatou je zavedení takového systému, takového řádu, který bude více vycházet z respektu k pacientovi a jeho blízkým (a to ne z nějakého abstraktního respektu, ale ze skutečné úcty k jejich individualitě, samostatnosti a svobodě), nežli z respektu k instituci a jejím léta zavedeným pořádkům. Nejde tedy vlastně o nic jiného, než o návrat k původním ideovým kořenům – o zpětný přerod instituce, která panuje, v instituci, která slouží.

Návrat do oddílu
Přednášky a postery.