Žil kdysi jeden neobyčejně bohatý muž, člověk vlídný, laskavý a štědrý, a ten chtěl svého otroka učinit šťastným. Daroval mu proto svobodu a  navíc mu věnoval loď plnou zboží.

"Jdi," řekl mu, "a plav se do rozličných zemí. S věcmi, které ti dávám, nalož jak chceš - a cokoli za ně stržíš, bude jen tvé."

Osvobozený otrok se tedy odrazil od břehu a vydal se na širý oceán. Neplul dlouho, když tu se strhla ohromná bouře. Vítr a vlny vehnaly loď na skálu - roztříštila se o ni a celý náklad klesl do hlubin. Jen bývalý otrok se zachránil. Podařilo se mu doplavat k nedalekému ostrovu a  vyšplhat se na břeh. Smutný, sklíčený a sám, nahý a bez groše, putoval krajinou, až došel k  velkému a krásnému městu.

Zástupy lidí vybíhaly ven, všichni ho vítali a volali: "Vítej nám! Vítej! Ať žije náš král!"

Přivezli bohatě zdobený kočár, posadili ho dovnitř a odvezli do nádherného paláce, kde se kolem něj hned shromáždilo mnoho sloužících. Oblékli ho do královského šatu a  chovali se k němu jako ke svému vládci, vyjadřujíce naprostou poslušnost a odevzdanost jeho vůli.

Bývalý otrok byl, samozřejmě, tím vším zcela udiven a zmaten a  přemítal, zda se mu to všechno jenom nezdá, zda všechno to, co dosud viděl, slyšel a prožil, není jen dílem jeho fantazie.

Nakonec se přesvědčil, že nejde o žádný sen, a zeptal se několika lidí, jež měl kolem sebe a které si oblíbil, jak se v takové situaci mohl ocitnout.

"Vždyť já jsem přece člověk," řekl jim, "o kterém vůbec nic nevíte, chudý a nahý pocestný, kterého jste nikdy předtím neviděli. Jak ze mne můžete udělat svého vládce? Udivuje mě to víc, než vůbec dokážu vyříct."

"Pane," odvětili mu, "ti, kdo obývají tento ostrov, jsou duchové. Před dávnými věky se modlili, aby jim byl seslán lidský syn, jenž by jim vládl. A  jejich prosby došly naplnění. Každým rokem je jim vždy poslán jeden lidský syn. Přijmou ho s velkou důstojností a posadí na trůn. Ale jeho postavení i jeho moc skončí, jakmile rok uplyne. Pak mu odejmou královský oděv a odvedou ho na palubu lodi, která jej odveze na ohromný, ale zcela pustý ostrov. Tam, pokud dříve nebyl moudrý a  prozíravý a dopředu se na tento den nepřipravil, nenajde nic a nikoho, žádnou věc a žádného přítele, a  nezbývá mu než žít skličující, osamělý a bídný život. Potom si duchové vyberou nového krále, a tak plyne rok za rokem. Králové, kteří přišli před tebou, byli bezstarostní a  nepřemýšleli. Plně užívali své moci, zapomínajíce na den, kdy skončí."

A lidé nabádali bývalého otroka, aby byl moudrý a vzal si jejich slova k  srdci.

Nový král to všechno pozorně vyslechl - a pocítil lítost nad tím, že již promarnil onen krátký čas, který zatím uplynul od jeho příchodu na ostrov. I zeptal se znalého muže, který hovořil předtím:

"Poraď mi, ó Duchu Moudrosti, jak se mohu připravit na ty dny, které jednou přijdou?"

"Nahý jsi mezi nás přišel," řekl muž, "a nahý budeš odeslán na pustý ostrov, o němž jsem ti pověděl. Ale teď jsi král a v tvé moci je dělat, cokoli chceš. Proto vyšli na ostrov dělníky, ať postaví domy a zušlechtí zem a kraj. Půda, která teď leží ladem, se promění v bohatá a plodná pole, budou přijíždět další lidé a  budou tam žít, a ty si tak dopředu přichystáš své nové království. A tví vlastní poddaní na tebe budou čekat a budou tě vítat, až jednou sám připluješ. Rok je krátký a práce je hodně: buď proto pilný, rázný a  pevný."

Král se začal touto radou řídit. Poslal na pustý ostrov dělníky i  materiál a nežli se přiblížil konec jeho vlády, stalo se z ostrova úrodné, příjemné a lákavé místo. Vládci, kteří seděli na trůně před ním, očekávali konec svého času se strachem nebo se snažili zaplašit myšlenku na něj zábavou a rozptýlením. Ale on na ten čas pohlížel s radostí, neboť věděl, že pro něj bude začátkem věčného klidu a štěstí.

A ten den přišel. Kdysi osvobozeného otroka, který byl učiněn králem, zase zbavili jeho hodnosti. S královským šatem ztratil i  královskou moc. Nahého jej posadili do lodi a vyslali k ostrovu. Když se přiblížil k pobřeží, přiběhli ti, které tam předtím vyslal, a vítali jej hudbou a zpěvem a velikou radostí. Učinili jej svým vládcem a on už pak povždy žil v míru a pokoji.

Přibližně v první polovině sedmnáctého století sepsal mnich jménem Jan z Damašku duchovní romanci, která, jak se obecně soudilo, pojednávala o  Barlamovi a Josafatovi. Teprve po mnoha desetiletích se zjistilo, že materiál v této knize se nevztahuje k životu žádného křesťanského světce, ale Buddhy. Desátá alegorie z oné knihy se vyskytuje i v Talmudu, kde má podněcovat dobré a hluboké myšlenky. Jejího námětu často užívali středověcí mniši, když nabádali své posluchače, aby se připravili na svět, do nějž jednou přijdou, a tento námět lze také nalézt v nejstarší knize španělských vyprávění, Hrabě Lucanor, ze čtrnáctého století.

Příběh, který jste právě dočetli, je talmudickým Podobenstvím o pustém ostrově, kde bohatý muž představuje Boha, otrok člověka, ostrov svět, rok vlády rozmezí jednoho lidského života a pustý ostrov svět, kam člověk odchází po své smrti.

Z knihy "Příběhy světa", jejímž autorem je Idries Shah, přeložil Jiří Královec.
Pro vnitřní potřebu a ku potěše svých přátel vydala Nadace Klíček, Praha, říjen 1994.

Návrat do oddílu
Pohádky