Za vlády krále Moabdara žil v  Babylónu mladý muž jménem Zadig. Byl pohledný, bohatý a měl od přírody dobré srdce - v době, kdy začíná tento příběh, právě putoval - jen tak, po svých nohou - aby poznal svět a naučil se filosofii a moudrosti. Až doposud však zažil tolik bídy a  prošel tolikerým neštěstím, že již byl v pokušení vzepřít se vůli nebes a věřit, že Prozřetelnost, která spravuje a řídí tento svět, opomíjí vše dobré a nechává vzkvétat zlo.

V této neradostné náladě kráčel jednoho dne po březích Eufratu, když tu potkal ctihodného poustevníka, jemuž dlouhý bílý vous splýval až k  pasu. Poustevník držel v ruce jakýsi svitek a pozorně v něm četl. Zadig se zastavil a hluboce se poustevníkovi uklonil. Poustevník mu pozdravení opětoval způsobem tak laskavým a  vznešeným, že Zadig zatoužil promluvit s ním. Zeptal se ho tedy, co to je za svitek, který právě čte.

"To je Kniha Osudu," odpověděl poustevník. "Chtěl by sis ji přečíst?"

Podal svitek Zadigovi, ale ten, přestože uměl alespoň tucet různých jazyků, z něj nerozuměl ani slovu. Jeho zvědavost ještě vzrostla.

"Vypadáš nějak utrápeně," pravil laskavý poustevník.

"Aby ne," zabědoval Zadig. "Však také mám proč."

"Pokud dovolíš," řekl poustevník, "budu tě doprovázet. Třeba ti něčím mohu být k užitku. Občas dovedu utěšit ty, které něco trápí."

Zadig pocítil k tomu člověku hlubokou úctu - k tomu, jak vypadal, k jeho bílým vousům a tajemnému svitku, a uvědomoval si, že to, co poustevník říká, svědčí o vysokém a  vznešeném duševním rozhledu. Stařec hovořil o osudu, o  spravedlnosti, o mravnosti a čistotě, o dobru života a dobru v životě, o  lidské křehkosti, o ctnostech i  nectnostech - mluvil s takovou silou a přesvědčivostí, že jej Zadig naléhavě prosil, ať jej neopouští, dokud nepřijde čas k návratu do Babylónu.

"Já tě prosím o totéž," řekl poustevník. "A slib mi, že mne budeš po několik dní trpělivě doprovázet, ať budu dělat cokoli."

Zadig přislíbil a oba se společně vydali na cestu. Navečer dorazili k  velikému paláci. Poustevník požádal o něco k snědku a o nocleh pro sebe a svého společníka. Sluha u  vchodu, oblečený tak okázale, že by si jej člověk málem spletl s  nějakým princem, je zdvořile uvedl dál, a  v  jeho uvítání zazníval nádech pohrdání. Nejvýše postavený služebník je pak zavedl do nádherného pokoje a vzápětí byli pozváni k prostřené tabuli - seděli na vzdáleném konci stolu a pán domu se za celou dobu neobtěžoval na ně byť jen pohlédnout. Oba poutníci nicméně dostali hojnost vybraných lahůdek a po jídle si umyli ruce ve zlatém umyvadélku posázeném smaragdy a rubíny. Na noc je odvedli do onoho krásného pokoje a příštího rána, nežli z paláce odešli, přinesl sloužící každému z nich kousek zlata.

"Zdá se," řekl Zadig, když už oba zase putovali dál, "že pán toho domu je štědrý, i když trochu nadutý. Ovšem k pocestným se chová královsky pohostinně."

Jak mluvil, všiml si, že poustevníkův vak je proti včerejšku o  poznání naditější: uvnitř se skrývalo zlaté umyvadélko posázené drahými kameny. Stařec je ukradl. Zadiga to zarazilo, ale neřekl nic.

Kolem poledního se zastavili u  domu, v němž bydlel bohatý lakomec, a požádali i tam o vlídné přijetí. Starý sluha v ošuntělém kabátě se k nim choval velmi nerudně, odvedl je do stáje a postavil před ně misku shnilých oliv, trošku plesnivého chleba a zkyslé pivo. Poustevník jedl a pil stejně spokojeně, jako předešlého večera, a  pak zavolal sluhu, který stál opodál a hlídal je, aby nic neukradli. Dal mu dva kousky zlata, které dostali ráno v  paláci, a poděkoval mu za milou pozornost, kterou jim věnoval.

"Buďte ještě prosím tak dobrý," dodal, "a uveďte mě také ke svému pánovi."

Udivený sluha zavedl oba pocestné dál.

"Nejvzácnější pane," řekl poustevník pánovi, "nemohu než vyjádřit své ponížené díky za vznešené přijetí, jehož se nám u vás dostalo. Prosím vás snažně, přijměte alespoň toto zlaté umyvadélko jako projev mé vděčnosti."

Lakomec se málem skácel samým údivem. Poustevník, ani nečekal až se pán vzpamatuje a vydal se se svým souputníkem na další cestu.

"Svatý otče," promluvil po chvíli Zadig, "řekněte, co to všechno znamená? Připadá mi, že se vůbec v  ničem nepodobáte ostatním lidem. Vezmete zlatou nádobu posázenou drahokamy člověku, který vás zahrne přepychem, a dáte ji držgrešlovi, který s vámi zachází jako s onucí."

"Můj synu," pravil poustevník, "ten bohatý pán, který pocestné vítá s  marnivostí, jen aby předvedl své bohatství, teď trošku zmoudří, zatímco lakomec se naučí větší pohostinnosti. Ničemu se nediv a  následuj mé kroky."

Toho večera došli až k příjemnému a prostému domu, na němž nebyly patrny známky rozmařilosti ani skrblictví. Žil v něm filosof, který se stranil světa, pokojně studoval zákony ctnosti a moudrosti a byl šťastný a  spokojený. Zbudoval si toto útočiště pro svou potěchu a oba pocestné přijal s upřímností a bez nejmenší špetky okázalosti či falše. Sám je zavedl do pohodlného pokoje, kde je nechal odpočinout, a pak se pro ně vrátil, aby jim nabídl skromnou chutnou večeři. Mezi muži se rozpředl čilý rozhovor a všichni se shodli na tom, že běh tohoto světa se vždy neřídí názory moudrých. Poustevník ale stále trval na tom, že cesty Prozřetelnosti jsou zahaleny tajemstvím a že lidé nečiní dobře, když vynášejí hodnotící soudy o  vesmíru, z nějž vidí jen pranepatrnou část. A Zadig se divil, jak někdo, kdo se dopustil takových bláhovostí, může uvažovat tak moudře.

Večer uplynul v povídání, jež bylo stejně příjemné, jako poučné, a filosof pak oba hosty odvedl do jejich pokoje a děkoval nebesům, že mu seslala lidi tak moudré a počestné. Nabídl jim i nějaké peníze - tak upřímně a čistě, že se tím nemohli cítit dotčeni. Stařec se uchystal ke spánku, ale dříve se ještě chtěl s  mužem rozloučit, neboť se rozhodl, že hned za úsvitu se se Zadigem vydají směrem k Babylónu. Rozloučili se vřele a přátelsky a Zadigovo srdce překypovalo laskavostí vůči onomu milému člověku.

Když poustevník a Zadig v pokoji osaměli, chvilku ještě pěli chválu na svého hostitele. Za rozbřesku stařec svého přítele probudil.

"Musíme už jít," řekl. "Ale teď, když ještě všichni spí, bych tomuto vzácnému muži rád projevil svou úctu a uznání."

S těmito slovy uchopil pochodeň a celý dům zapálil. Zadig vykřikl hrůzou a byl by ten strašný čin ještě zvrátil, ale poustevník jej velikou silou strhl zpátky.

Dům tonul v plamenech a  stařec, který od něj se svým společníkem ušel už hodný kus cesty, se jen klidně ohlédl na ohnivý sloup, stoupající k oblakům.

"Nebesům budiž sláva," zvolal. "Dům našeho milého hostitele je zničen od střechy až po sám sklep!"

Při těch slovech Zadig nevěděl, má-li se smát, nazvat důstojného otce darebákem, srazit ho k zemi, nebo utéci. Neudělal však nic takového. Veden jakousi zvláštní podmanivou silou následoval poustevníka proti své vůli k dalšímu příbytku.

Byl to domek hodné a šlechetné vdovy - žila v něm se svým čtrnáctiletým synovcem, jenž byl její jedinou radostí a nadějí. Uhostila oba pocestné jak nejlépe mohla a nazítří ráno přikázala synovci, aby je kus cesty doprovodil a pomohl jim přejít most, který se před nedávnem počal hroutit a chůze po něm začínala být nebezpečná. Chlapec, dychtivý prokázat jim laskavost, ukazoval oběma mužům cestu.

"Pojď sem," řekl mu poustevník, když byli právě asi v půli toho mostu, "musím náležitě vyjádřit svůj vděk tvé hodné tetě."

Během řeči chytil chlapce za vlasy a svrhl jej do vody. Chlapec zmizel, na okamžik se ještě objevil nad hladinou, ale vzápětí jej pohltil dravý proud.

"Ach, ty zrůdo!" vykřikl Zadig. "Nejodpornější ze všech lidí!"

"Slíbil jsi mi více své trpělivosti," přerušil ho stařec. "Poslouchej! Pod troskami toho domu, který Prozřetelnost uznala za vhodné vystavit plamenům, nalezne jeho vlastník nesmírný poklad. A mladý muž, jehož pozemský život Prozřetelnost právě ukrátila, by byl do roka zabil svou tetu a do dvou let i tebe samotného."

"Kdo ti něco takového pověděl, ty ukrutníče," křičel Zadig. "A i když nakrásně čteš v Knize Osudu, kdo ti dal právo utopit chlapce, který ti nikdy ničím neublížil?"

Jak mluvil, spatřil najednou, že stařec už nemá na tváři vous a že jeho obličej je krásný a mladý. Rovněž poustevnický šat byl pryč a  majestátnou postavu teď halila čtyři bílá křídla, jež zářila oslňujícím jasem.

"Nebeský anděl!" zvolal Zadig. "Tys tedy sestoupil s nebes, abys naučil chybujícího smrtelníka podřídit se věčným zákonům?"

"Lidé," odvětil anděl Jezrael, "všechno soudí, aniž vědí. A ty sis ze všech lidí nejvíce zasloužil osvícení. Svět si bude myslet, že chlapec, který právě zahynul, spadl do vody náhodou, a že stejnou náhodou vzplanul i onen dům. Ale nic takového, jako náhoda, na světě není - všechno je jen zkouška, trest anebo prozřetelnost. Malověrný smrtelníku, přestaň se přít, přestaň se bouřit proti tomu, co bys měl obdivovat!"

Jakmile domluvil, vznesl se anděl do výše a zmizel v nebesích. A Zadig padl na kolena.

Z knihy "Příběhy světa", jejímž autorem je Idries Shah, přeložil Jiří Královec.
Pro vnitřní potřebu a ku potěše svých přátel vydala Nadace Klíček, Praha, říjen 1994.

Návrat do oddílu
Pohádky